NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Atlanta není jen Mekkou dobrého rapu (Killer Mike a RUN THE JEWELS!) a samozřejmě i místem, kde vznikl trap, ale i domovem již bohužel zesnulého tria DEAD IN THE DIRT. Z bahna sludgem načichlého grindcoreu v pojetí, které jasně vychází z HC scény, je vytáhl proslulý label Southern Lord Recordings, což je minimálně pro některé hudební fetišisty ještě stále zárukou určité laťky kvality, ke které může mnoho jiných jen závistivě vzhlížet. No, minimálně tentokrát to platí!
"The Blind Hole" je první dlouhohrající (což u grindcoreové kapely samozřejmě znamená přibližně pětadvacetiminutová) fošna v historii kapely, která má za sebou jinak dvě povedená EP. A pokud je "Vold" trochu přebasovanou klasickou grindovou surovostí a z "Fear" začínají lézt charakteristické kontury, kdy se ukřičený a rychlý grindcore sem tam zasekává, aby posluchači zatloukl do lebky něco sludgeových hřebů (v těchto momentech jsou DEAD IN THE DIRT nejzapamatovatelnější), "The Blind Hole" je debut zcela hotové kapely s charismatem, rozpoznatelným rukopisem i schopností napsat dobré a koherentní skladby. Za všechny jmenuji vynikající, neurotickou a zatěžkanou drnkačku "The Pit of Me", stále zrychlující "Cop" nebo hitový, v podstatě crustový výplach "Knife In The Feathers". Album je ale dramaturgicky zvládnuté výborně celé, je překvapivě pestré a plyne v podstatě jako jedna velká kompozice rozsekaná do dvaadvaceti krátkých segmentů plných na grindcoreovou desku až překvapivého množství nálad.
Co zaujme na první poslech, je řemeslná zručnost, s jakou všichni pánové ovládají své nástroje, vražedná sehranost a samozřejmě i produkce, kdy je vše zcela čitelné, ale zároveň opravdu velmi heavy. K tomu přispívá nejen drive kapely, ale i oba překřikující se vokály, z nichž bližší je mi crustové řvaní basáka Bo Orra. Kolem a kolem fantastická, surová deska od kapely, kterou již patrně bohužel nikdy neuvidíme živě.
Fantastická a surová deska od kapely, kterou již patrně bohužel nikdy neuvidíme živě.
8 / 10
Bo Orr
- basa, vokály
Hank Pratt
- bicí
Blake Connally
- kytara, vokály
The Blind Hole (2013)
Fear (EP) (2011)
Vold (EP) (2010)
Vydáno: 2013
Vydavatel: Southern Lord Recordings
Stopáž: 24:02
Produkce: Andy Nelson
Studio: Bricktop Recording Studio, Chicago
-bez slovního hodnocení-
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.